V posledních letech se se zaujetím ale i pokorou věnuji párové terapii. I zkušenost z individuálních terapií mi ukázala, že ač usilujeme o individuální vnitřní spokojenost a pohodu, vždy je to spojeno se vztahy s druhými lidmi. Tak už nás příroda zdá se stvořila, že se nám nechce žít osamocený život ve vákuu, ale zrozeni a vychováni z a ve světle partnerského vztahu našich rodičů, dále hledáme toho správného parťáka / parťačku na naší cestě životem. Aby nám spolu i nám samotným se sebou bylo dobře.
A protože příroda a život zdá se fandí kreativitě a rozvoji novosti, tak bohužel a možná radši bohudík nejsme každý stejný, a tak když potkáme toho druhého / druhou, nebo spíše s ním/ní už nějaký čas žijeme, často se divíme, proč on/ona to nevidí – necítí – neprožívá – nepřemýšlí nad tím stejně jako já? Proč to prostě nedělá stejně jako já? Jak by to bylo jednoduché, že…
To, jak se k druhému vztahujeme ovlivňuje spousta věcí. Vzorce, které jsme přejali – viděli – denně dýchali jako vzduch od našich rodičů samozřejmě hrají docela prim, pak jsou to zkušenosti v dalších vztazích (širší rodina, přátelé, učitelé (s těmi jsme po několik let až 8 hodin denně!), trenéři, sousedi atd.) A pak také naše osobnost, která něco přejala už geneticky od předchozích generací a pak ji formovalo to, co na ni jako zkypřenou půdu spadlo v citlivou chvíli našeho vývoje.
To vše ovlivňuje, zda a na jakou vzdálenost se s druhým cítím v bezpečí, jak umím ve vztahu dávat, vcítit se do druhého a nabídnout vhodnou formu podpory, zda se umím nechat opečovat, když je mi ouvej. Jak čerpám energii z intimních chvil a umím si užít sex. Zda umím ve vztazích setrvat, a s tím také vyhodnotit, zda je pro mě vztah „zdravý“, a jestli se umím za včas rozloučit a odejít.
Pamatuji si, že dříve se uvádělo, že partnerské krize přichází po 7 letech. Dnes už se v odborné literatuře objevuje více názor, že první krize přichází často s narozením prvního dítěte a pak každého dalšího. V praxi vidím, že v rodině je každé vývojové období dětí spojeno se zátěží pro partnerský vztah, osobnosti rodičů i celou rodinu. Mám namysli například kromě narození dítěte, kdy se mění snad úplně všechno, vstup dítěte do školky, do školy, puberta dítěte, děti „vylétávající z hnízda“ atd. Role rodičů (ale i další role třeba - pracovní, role dcer a synů ve vztahu k našim rodičům) nám někdy zabírají tolik kapacity a času, že partnerský vztah jde stranou a v některých obdobích je tak trochu podvyživený. V lepším případě čeká, kdy na něj opět přijde řada. To se asi děje přirozeně, ve zdravém vztahu je to spíše o pohybu, partneři se k sobě přibližují a oddalují.
Ale zase, byla by to nuda, kdyby nám život do toho táborového ohýnku partnerského souladu občas (někdy silně) nezafoukal. A tak přijde pocit „že každý z páru chce něco jiného“, někdy i „někoho jiného“, někdy zdá se usiluje o jiné hodnoty než doposud, má jiné potřeby, které se neslučují s potřebami partnera / partnerky atd.
A to jsou místa, ve kterých může pomoci párová terapie. Není to procházka růžovým sadem a bohužel ani nefunguje jako tabletka, kterou na jednom sezení partneři spolknou a vše bude dobré. Nějaký čas trvalo, než partneři došli do bodu silného řekněme obecně „nesouladu“, tedy nějaký čas a společné úsilí a zájem jsou třeba, aby se společně s terapeutem/tkou po svém bludišti partnerské souhry rozkoukali a zjistili, které cesty vedou ven i dovnitř, které je možná třeba nechat zarůst. Něco starého je třeba opustit, aby mohlo vzniknout nové.
I když to většinou ani pro jednoho z partnerů není lehké, občas musíme šlápnout do bolavých míst, někdy se i společně zasmějeme paradoxům a partnerským míjením (smích vždy pomáhá), a pak po úsilí, boji a bolení, často přichází úleva a smír.
Práce na vztahu má smysl, a to mě na tom také jako psychoterapeutku baví.
Pokud budete mít zájem, těším se na naši případnou spolupráci.
Lucie
