neděle 26. dubna 2020

Online nebo osobně?

Milí klienti/ky a příznivci psychoterapie, 
Mému chlapečkovi budou v létě 2020 již tři roky (dcerce 9!), a tak jsem po delším období, kdy jsem se věnovala hlavně sobě a své rodině, zase začala mít chuť na to „magické“, co se odehrává v psychoterapii mezi terapeutkou a klientem/kou, mezi dvěma lidmi. Vlastně upřímně řečeno, stejně jako při mém prvním těhotenství a rodičovské dovolené, doprovodil mě tímto obdobím z větší části další psychoterapeutický výcvik. Což nebyl záměr, ale protože výcviky v psychoterapii bývají dlouhodobé (tento byl tříletý, vedený milými lektory z Izraele a Ameriky, Dr Talia Bar-Yoseph Levine Jay Levin), prostě to tak vyšlo (jsou-li v životě vůbec náhody ;o) Takže úplné odpojení od psychologického světa se neuskutečnilo, a zase mi to dalo možnost dívat se na vlastní, jak my říkáme, „vnitřní procesy“ z jiné perspektivy. Byla to velká zkušenost a jsem za ni moc ráda. 
A pak na konci roku 2019 se objevila touha vykouknout zase z rodinného světa, a potkávat jiné, kteří hledají svobodu a úlevu ve svých světech. Od ledna 2020 jsem nabídla a nabízím menší časový prostor pro pár klientů/tek. A upřímně, byla jsem až překvapená, jakou radost mi má práce přináší. Skoro jako bych zapomněla… Je to opravdu jedinečné v práci psychologa/psychoterapeuta, co vše se odehrává, když se pomalu otevírá duše člověka před Vámi, to co cítí, ale i co si myslí a jak přemýšlí, jaký je jeho/ její příběh, kde jsou bolavá místa i radosti. Je to často dojemné. Úžasné, když se objevuje nové a člověk se mění. A zároveň magicky nepoznatelné, protože druhý člověk je prostě druhý, jiný, nikdy ho nemáte „přečteného“ (jak se spousta lidí mylně domnívá), vždy je co objevovat a nechat se překvapovat. 

Od března 2020 je situace „trochu složitější“, protože není možné se setkávat osobně. V současné době jsem „osobní“ změnila na „online“. Musím říci, že jsem nikdy v terapii nebyla fanouškem online setkání, i když někdy to jinak nejde (např. klient/ka žije v zahraničí a plně rozumím tomu, že preferuje terapii ve svém rodném jazyce, zde to mělo logické opodstatnění). Většinou jsem lobovala za osobní setkání. Nicméně zkušenosti této doby mě zatím přesvědčují, že lze udělat „dobrou práci“ i online. Základem je dobré připojení a bezpečný prostor v místě, kde se nacházíte. Samozřejmě lepší je, když jsme se zažili s klientem/kou již dříve v osobních setkáních a teď online navazujeme. Ale i u nových setkání, jako vždy, vítězí motivace a snaha na obou stranách. A opět překvapí zjištění, že terapie online má i své výhody. Některá uvědomění klientů/tek byla možná právě díky tomuto způsobu. 

Striktní nařízení se, vypadá to, budou zmírňovat, nicméně práce psychologů bude vždy o setkání dvou lidí a střídání klientů v psychologické pracovně. Takže osobní setkání nově budou znamenat v rouškách na obou stranách a za dodržování hygienických opatření (desinfekce rukou i míst, kterých se klient/ka dotýká, odstup 2 metry, rušení sezení při jakýchkoli známkách nachlazení atd.) Což je samozřejmě také omezující. Sama často přemýšlím nad tím, co je „co je lepší“, zda terapie online, kdy koukáte na druhého do obrazovky a vidíte maximálně horní polovinu těla, nebo osobní setkání, ale v rouškách, kdy z očí odezíráte, co by se tak mohlo dít v celém obličeji, ale zase je vám k dispozici na přímo i řeč těla. Ale tak to je. Naštěstí jak už jsme se historicky přesvědčili, jsme tvorové adaptivní a příroda nás obdařila kreativitou, díky které se posouváme dál a jdeme za svým. Takže věřím, že online nebo osobně s rouškou přes obličej, zvykneme si a ze situace vytěžíme maximum ;o) Přeci jen, jde hlavně o to, najít úlevu od svých starostí, obav, strachů a „kdo ví čeho dalšího“, co nás v životě svazuje, nedovolí nám volně dýchat a žít svobodně. A za tím má vždycky cenu jít…

Těším se na Vás.

Lucie

sobota 29. července 2017

O ukončování a mém loučení před mateřskou dovolenou

Vážení klienti a zájemci o psychoterapii,
od července 2017 jsem nastoupila cestu mateřské dovolené se svým druhým dítětem.

I když je to díky radostné události, loučení často není jednoduché. Nebývá pro mou práci typické, že bych striktně stanovovala konec spolupráce s klientem/kou. A tak to bylo někdy loučení předčasné, uprostřed naší společné spolupráce, někdy "v pravý čas", protože spolupráce byla u konce. Každopádně to byla velká zkušenost, že  "rozloučení se" v psychoterapii je velmi důležitý proces.  Ano, máme možnost po posledním sezení říci nashledanou a již se nevidět. Když ale tématu věnujeme dost pozornosti (mnohdy i několik posledních sezení), máme prostor se i v "ukončování a loučení se" podívat na své potřeby a přání, vyslovit to, co patří do vztahu s terapeutem/kou i do vztahu terapeuta s klientem. Říci, co se nám líbilo, i na co neradi vzpomínáme, potřebovali bychom v naší spolupráci jinak. Tak, abychom se po skončené terapii nemuseli v duchu zabývat větou "tohle jsem jí měla ještě říct". Někdy jsme s klientem objevili i jeho/její specifický přístup k loučení ve vztazích, že se vlastně s nikým v životě moc neloučili, respektive že se rozloučení vyhly důležité blízké osoby, které jen zmizely ze života a nechali za sebou spoustu otázek, podezření, bolesti a smutku ze ztráty. Bylo zajímavé pozorovat tendenci to tak udělat i nyní, ve vztahu se mnou (terapeutkou) a objevovat a oddělovat naučené tendence od opravdových lidských potřeb.

Milí klienti, děkuji vám tímto za spolupráci a obohacení, které jsem díky tomu získala. Pečujte o sebe a přeji i trochu toho štěstí v životě.

Budu se těšit na novou i na další spoluupráci pravděpodobně v roce 2019.
(O možné otevřené kapacitě budu informovat zde na blogu).

Srdečně
Lucie